Seznamte se s našimi bývalými dobrovolníky a přečtěte si, co říkají o své zkušenosti se Školou v Ráji


Katka Kvapilová & Lucie Maixnerová

Září – listopad 2018

FullSizeRender 98

Ani jsme se nestihly pořádně rozkoukat a náš pobyt je u konce. První dny na Lomboku byly pochopitelně občas plné nečekaných skutečností. Je to samozřejmě úplně jiná kultura a jiné prostředí. Ale čím víc jsme se sbližovaly s místními, tím víc jsme se stávaly součástí tohoto nádherného ostrůvku.

Bydlely jsme v malé vesničce Pandan Indah uprostřed rýžových polí. Žily jsme přímo v rodině ředitele pana Jumirima a tak jsme měly možnost poznat jejich kulturu zevnitř, nepoznávat Lombok jenom jako běžný turista, ale stát se součástí místního života. Dopoledne jsme měly výuku se staršími studenty a odpoledne jsme měly skupinku mladších žáků. Starší studenty jsme připravovali na praxi, nejčastěji do hotelů či restaurací. Teoretickou výuku osvěžovaly praktické úkoly. Spolu se studenty jsme připravovali různé indonéské pokrmy a my jsme jim na oplátku ukazovali kuchyni českou.

Během našeho pobytu u Jumirima jsme účastnily stavění nové školy. Spolu se studenty jsme kopaly základy. Měly jsme tak možnost vidět celý průběh stavby od jeho prvopočátku. Na zalevání kovových konstukcí betonem jen tak nezapomeneme. V noci se seběhli sousedi a automaticky přidali ruku k dílu. Vytvořili řadu, kde se podávali belíky s betonem a vše šlo krásně rychle i bez všelijakých technických vymožeností, které známe.

Pro zpestření jsme měli možnost vyzkoušet si výrobu kokosového oleje, nebo pražení kávy.

O výkendu jsme cestovaly křížem krážem po celém ostrově.  Naším velkým snem bylo, vydat se na nejvíšší sopku ostrova – Rinjani, ale díky zemětřesení byly poničené všechny cesty. Přesto jsme se rozhodly naše prání vyplnit a vydaly jsme se se stanem, alespon pod Rinjani. Vařily jsme si jídlo v kotlíku, spaly na pláži, učily jsme se základy indonéštiny a povídaly si s místními. Taky jsme byly pozváni na několik svateb.  A svatba jednoho našeho studenta pro nás zůstane nezapomenutlným zážitkem. Byly jsme ustrojené v jejich tradičním kroji a dostalo se nám i výrazného nalíčení. I přeprava na motorce proběhla po místním zvyku, jako pravé Indonésanky jsme seděli bokem.

Po našem ukončení kurzu jsme využili čas k poznání dalších částí Indonésie. Ostrovy Bali a Jávu jsme procestovaly vlakem, na motorce a mini busem, mezi ostrovy jsme použili trajekty. Východ slunce jsme mohly pozorovat z balijské sopky Batur, či jávanské sopky Bromo a kráteru Kawah Ijen. Naši cestu jsme završili chrámem Borobudur, pravděpodobně největším budhistickým chrámem na světě. Bylo nesmírně zajímavé poznávat zblízka odlišnost kultur jednotlivých ostrovů danou různými náboženstvími či vlivy turismu. Lombok však zůstavá naši velkou srdcovkou!!!

Celé naše cestování zůstane nezapomenutelným zážitkem. Na které budeme ještě dlouho vzpomínat a všechny ohromné zážitky budeme ještě dlouho s radostí vstřebávat. Tak jako pro nás je místní svět exotický, nebo jiný tak my jako běloši jsme často bohužel vnímáni jako zástupci bohaté části světa. Tedy zdroj příjmu.

Obohatili jsme se navzájem a jistě nás to ovlivní. Jejich nestrojená skromnost, vděčnost, ochota a srdečnost by nás měla inspirovat. I v chudé zemi s roztřesenou půdou pod nohama se dá zažít víc úsměvů než kdekoli jinde.

Jsme rádi, že díky organizaci School in paradise, jsme mohli tohle vše prožít. Bylo nám tu dobře.


Lukáš Zajíček

Červenec – září 2018

FullSizeRender 94

Bude to již skoro dva týdny, co jsem zpět v Česku. Život zde může jen s těží být tak odlišný od toho, co jsem zažil na Lomboku. Přestože jsem se na spoustu věcí tady těšil, tak spousty věcí, které jsem měl v Indonésii rád, mi budou velice chybět.

Například výuka angličtiny, někdy to bylo velice náročné a vyčerpávající, ale zároveň velice naplňující.  Bylo úžasné sledovat, jak studenti dělají pokroky a učí se angličtinu. Také jsem miloval objevování zdejšího ostrova a jeho možností, krás a tajuplných míst. Seznamovat se s tamní kulturou a odlišným způsobem života byla lekce, které si budu vážit po zbytek života. Díky tomu, že jsem měl i dost volného času, tak bylo možné objevovat a navštěvovat místní pláže. Myslím, že jsem ještě v životě nestrávil tolik času na pláži, navíc je zde možnost surfování, a to je prostě pecka. Byl úžasné vidět život tak, jak my ho už v Evropě neznáme.

Byl jsem také ohromen, jak moc místní obyvatelé dokáží žít společně s přírodou bez toho aniž by jí museli tolik upravovat. To, že jsou schopni žít v souladu nejen s přírodou, ale vedle další náboženství v naprosté harmonii, bylo nádhernou lekcí. Velice se mi líbilo, jak zde dokáží vedle sebe žít lidé s různým vyznáním. Doporučil bych tuto zkušenost každému, kdo uvažuje o dobrovolnictví v zahraničí, rád bych to sám zažil znovu, jelikož se to pro mě stalo jednou ze zkušeností, která mi změnila náhled na život.


Natálie Kubenková

Červenec – září 2018

IMG_5131

Tři měsíce na Lomboku utekly jako voda. Odvezla jsem si s sebou mnoho
zážitků a cenných zkušeností. Výuka angličtiny pro mne byla velká
zábava. Studenti byli velmi pracovití a odhodlaní se něco nového naučit.
I pro mne byla výuka velmi obohacující, jelikož jsem své znalosti mohla
využít v praxi.
Život na Lomboku je úplně jiný, než jaký známe v Evropě. Způsob života
není zdaleka tak hektický. Většina studentů a místních, které jsme
poznali, pocházejí z velmi chudých rodin. Nevlastní velké pozemky, drahé
auta nebo kupu oblečení, jak bývá zvykem tady u nás. I přesto se lidé
neustále usmívají, i když by se mohlo zdát, že nemají proč.  Místní mě
tak naučili velké vděčnosti a pokoře.
Za svůj pobyt na Lomboku jsem zažila mnoho krásných chvil v kruhu
úžasných lidí s velkým srdcem. Děkuji svým koordinátorům, průvodcům,
řediteli školy panu Jumirimovi a studentům za neopakovatelné zážitky a
krásný čas. Díky vám se stal Lombok můj druhý domov a vím, že se tady
budu vždy ráda vracet.

Markéta Veselá

Květen – červenec 2018

IMG_5068 2

Zatímco celý pobyt na Lomboku mi moc neutíkal, poslední týden utekl neskutečně rychle. Ačkoliv jsem se šíleně těšila domů, ty poslední dny jsem si pořád opakovala, že bych klidně pár dní navíc zvládla. Bylo těžké se po dvou měsících loučit s naší místní „rodinou“, studenty a přáteli. První loučení jsem absolvovaly ve škole Intan, seznámily se s jejím měsíčním synkem a studenti nám připravili tradiční oběd.

Všem budoucím dobrovolníkům doporučuji navštěvovat její školu co nejvíce. Intan je skvělá a silná žena, která své studenty úžasně vede ke studiu angličtiny. Už tento zážitek byl velmi emotivní, ale to nás to největší loučení teprve čekalo. Nakonec jsme i poslední víkend zůstaly v naší vesnici a snažily se strávit co nejvíce času s našimi studenty.

V rámci posledních dnů tzv. „cooking lesson“  jsme studentům připravily jejich oblíbený smažený květák, pouštěly jsme českou hudbu, tancovaly, fotily se a moc jsme si  užívaly každý okamžik. V jedno z posledních dní nás taky Jumirim s rodinou učili vyrábět kokosový olej a bylo pro nás neuvěřitelně zajímavé vidět celý ten proces a nakonec si domů odvést vlastní vyrobený olej.

Čekala nás náročná a dlouhá cesta takže jsme hodně odpočívaly, balily a loučily se s našilm dvouměsíčním domovem. Poslední dva dny jsme stravilly se studenty a byly to asi nejhezčí dny na Lomboku. V den našeho odjezdu nás studenti vyzvedli ,,doma”, příviltaly jsme nové dobrovolníky a pak jsme už v koloně motorek našich studentů  a Jumirimovi rodiny jely na letiště. Všichni tak stály a mávaly a bylo to to nejhezčí rozloučení s Lombokem co jsme si mohly přát.

Mockrát jsem to chtěla vzdát a koupit letenku zpátky domu, ale když jsem viděla všechny naše studenty jak stojí, mávají a někteří i pláčou, že odjíždíme, tak jsem věděla, že to byla ta nejlepší a největší zkušenost v mem v životě.

A věřím, že tohle by měl zažít opravdu každý. Člověk začne vidět věci, které si předtím neuvědomoval a pohled na svět se mu úplně obrátí.


Štěpánka Zakouřilová

Květen – červenec 2018

IMG_5028

Před čtvrt rokem jsem se spontánně rozhodla, že se stanu dobrovolnicí. Vyrazím do Indonésie učit místní děti angličtinu. Pomůžu jim k lepšímu životu, neboť místo poflakováni a drobných krádeži, se budou učit jazyk, který jim pomůže získat zaměstnání. Tehdy jsem si říkala, že pro mě to nic není, obětovat nějaký čas a pomoci dětem naučit se cizí jazyk.

Netušila jsem však, že místo toho, abych já učila je, učili především oni mě. Každý den pobytu, jsem se nějakým způsobem učila znovu žít a užívat si života. Poznala jsem, co je v životě opravdu důležité. (A ne, není to ani barva, na kterou si vymalujeme pokoj ani to, jestli máme značkové oblečení) Důležité je to, jak dokážeme žít sami se sebou, jak si umíme vychutnat každou chvilku a být šťastní za to, co máme.

Člověk může procestovat nespočet zemí, navštívit různá krásná turisticky známá i neznámá místa, ale ať už cestuje s cestovkou nebo po vlastní ose, nikdy skutečně nepozná krásy země, v které se nachází. Teprve pokud se mu poštěstí a místní obyvatelé jej přijmou mezi sebe, může poznat opravdové poklady i negativa dané země.

Mně se to poštěstilo. Odjela jsem na 2 měsíce jako dobrovolnice na ostrov Lombok, kde jsem se díky velké podpoře mých nejbližších a škole Institutu Vzdělávání a poradenství na ČZU, mohla každý den objevovat krásy tohoto ostrova. Doslova jsem žila jako místní, a to i přesto, že jsem se svými blonďatými vlasy a výškou o hlav

Pokud někdo stále váhá a neví, co si s životem počít a co od něj chce. Doporučuji na chvilku odjet. Vypnout. Poznat, jak to vypadá i v jiných koutech světa. Zažít a vidět něco z naprosto odlišného od našeho ‚světa‘. Teprve potom si uvědomíme skutečné životním hodnoty.

Děkuji Škole v Ráji za tuto životní zkušenost.


Tereza Kabelová

Únor – duben 2018

FullSizeRender 69

Dobrovolničení na Lomboku v Indonésii mi dalo hrozně moc. Navštívila jsem zde spoustu dechberoucích míst, poznala úžasné lidi a zažila nespočet skvělých zážitků, na které budu vzpomínat celý život. Jela jsem sem učit děti anglicky, mnohem víc jsem se však především naučila já od zdejších obyvatel. Uvědomila jsem si, co máme. Jaké máme štěstí, že žijeme v té části planety, kde nám někdo dokáže pomoct, když máme problém, kde se nám dostane skvělého vzdělání a když chceme a makáme, máme dveře do světa otevřené. Zároveň mi však došlo, že se neustále ženeme za štěstím, aniž bychom si dokázali plně vážit toho, co máme. Život zde mě naučil být šťastná v přítomném okamžiku i s málem. Byla to pro mě škola života, která mi otevřela oči.

Zdejší děti mi dodaly sílu dál studovat pedagogickou fakultu, i když jsem občas byla na vážkách, zda to má vůbec smysl, a především mě naplnily pocitem, že v tom chci do budoucna pokračovat. Že se chci zlepšovat, abych mohla své znalosti předávat dál. Na Lomboku jsem zažila různé typy kurzů od nejchudších škol, přes jazykový kurz po elitní internátní školu a jsem za to neskutečně vděčná, protože jsem viděla různé úhly pohledu na indonéské vzdělávání. Každá zkušenost mě někam posunula a já jsem velice vděčná Škole v ráji, že mi tuto zkušenost s otevřenou náručí umožnila. Ráda bych se sem jednoho dne vrátila a pracovala dál se zdejšími dětmi plnými života, které se chtějí dozvědět víc a zajímá je, co jim předáváte.

Na závěr bych chtěla říct, že pokud se někdo rozhodujete, zda do toho jít, nebo ne, tak neváhejte. Rozhodně to totiž stojí za to!

studentka 3. ročníku bakalářského studia Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy


Katarina Cizma

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Katka působila ve škole v Petiwungu jako naše tělocvikářka, učitelka plavání a cvičitelka jógy. Učila děti plavat a měla na starosti i další aktivity dětí ve škole. Vypomáhala také se stavbou školy v Petiwungu.


Kateřina Dýcková

katka-d

Jmenuji se Katka a díky Sekolah Pogem, zejména Andree, jsem mohla strávit, jako dobrovolník, nezapomenutelně krásné měsíce na Lomboku a věnovat se dětem na tamních školách v jejich a nakonec i svém vzdělávání. Já učila angličtinu a děti mě, radovat se z maličkostí a věci, které nás v klasickém “českém” světě trápí, hodit za hlavu. Naučila jsem se brát vše s nadhledem a poznala jsem, jak málo stačí k tomu aby mohl být člověk spokojený a v pohodě. Tato příležitost mi dala nové malé kamarády a přátele s kterými jsem si vyměnovala radost, zážitky, a hlavně každodenní úsměvy. Na takové životní zkušenosti člověk nikdy nezapomene a věřím, že za nedlouho budu moci být právě této nadaci opět nápomocná.